Veteráni na Zámku Berchtold v Kunicích

V sobotu 14.června na zámku Berchtold v Kunicích-Vidovicích byla uspořádána Výstava veteránů. Zde v Kunicích se malý zámek, původní hraběcí sídlo, opět díky náročné rekonstrukci začíná probouzet a s ním i dlouhá prvorepubliková tradice posázavských motoristů a dnes již také veteránistů. Rekonstrukce přilehlého zámeckého parku již tak pokročila, že zde lze uskutečnit výstavní i přehlídkové akce. Se zámkem je to samozřejmě složitější, ale pokrok je viditelný. V posledních letech se výstavy nebo akce veteránů staly téměř českou tradicí a tak není divu, že každá takováto akce přitáhne zájem obecenstva, ale i pamětníků a odborníků. V Kunicích se takováto akce konala s podporou společnosti pro Rozvoj Kunic a okolí také. Já jsem díky samým jízdám za hranice všedních dnů ani netušil, co se děje a chystá za humny – u nás v Kunicích. Ale nakonec jsem to i já zaregistroval alespoň tak, abych si vše prohlédl a nafotil pár obrázků. A věru, bylo se na co dívat, tedy nejen na rekonstrukci zámku a přilehlé zahrady a parku, ale také na historická vozidla.

Není nutno se zde sáhodlouze rozepisovat o nedávné historii, ale je jisté, že tomuto hraběcímu sídlu někdejší posádka československé armády prospěšnou službu neučinila ostatně jako všude jinde. O to větší je potěšení z toho, že tento původně silně zdevastovaný objekt stále stojí a má vlastníka pečujícího o to, aby zámek vstal z mrtvých Díky lidem usilujícím o Rozvoj Kunic se tato prospěšná věc již několik sezon dostává stále do popředí a výsledek je dalece patrný. Vystavené vozy na výstavě byly povětšinou z Posázavského klubu historických vozidel v Ondřejově, případně ze soukromých sbírek.

Na několika záběrech česká klasika – Škoda 430, Jawa Minor I, Škoda Felicia. Zámecký park je příjemné místo uvedené do vyrovnané polohy přechodem z původního náznaku anglického parku do nově zbudované a nově osázené zahrady. Každý strom zde má jméno, což je velice působivé a dělá dojem příjemného a domácího prostředí. Účast kocoura Mikeše na panelu v parku zde není vůbec náhodná, vždyť z Kunic do Hrusic je to kousek a Kunice jsou součástí celého Ladova kraje. A příroda i obyvatelstvo v tomto regionu zůstávají stále ve vyváženém vztahu jako za Ladových časů a to je dobře.

Na zámek jsem se vypravil na chvilku, abych viděl, jak pokračuje rekonstrukce zámku a co je předmětem rekonstrukce zahrady. Samotné exponáty dávného i nedávného automobilového světa mne také velice zajímaly. O to více mne mrzelo, že jsem se svým vozem též nepřijel, ježto můj MBX odpočíval toho času v Rokytnici a připravoval se na letošní Dánskou jízdu. Ale to již tak někdy bývá, že někdy ani při nejlepší vůli není možné stihnout vše, co se okolo nás děje.

A tady je nečekaná perla celého veteránského srazu – anglický traktor Massey Ferguson 35, tedy 35 koní, ve velice krásném technicko-provozním stavu. Takový stroj je přímo pochoutkou pro české zemědělské nadšence a jeho stav dává tušit, že majitel stroji věnoval hodně času. Na traktorech jsem v dávných letech na českém venkově něco odjezdil, ale takový krásný stroj jsem v ruce neměl. Vlastně co potřebuje člověk na venkově – aby mu stroj usnadnil práci a zbytečně nekomplikoval život třeba velkými režijními náklady. Myslím, že tento zástupce zemědělské techniky toto krédo zcela jistě naplňuje měrou vrchovatou. Motocykly byly zastoupeny řadou modelů Jawa a také zahraničními značkami BSA a Ariel. Jeden pasažér si hověl v motocyklu BMW.

Je zvláštní, že na podobných akcích se nejvíce pozornosti publika dostává automobilům z doby „Mototechny“, to jsou zejména padesátá a šedesátá léta. Asi to bude letitá nostalgie a tak i zde velkou pozornost sklidil ruský automobil Moskvič 407. Jeden z vozů, který si naši lidé mohli kdysi z Mototechny přivézt domů. Dokonce jsem si po letech tento vůz prohlédl v klidu a mohl podebatovat s majitelem. Jen tak na okraj – jedná se o vůz vyráběný v moskevské automobilce AZLK na výrobních linkách pocházejících z Německa. Konstrukčně vychází z původní předlohy – vozu Opel Kadett. Nicméně v šedesátých letech se na tento vůz nekoukalo skrz prsty. Moskvič byl celkem oblíbený pro svoji robustnost a celkovou výkonnost a výdrž.

Rovněž jsem zde byla Tuzexová legenda – Fiat 500, malý vůz velkých možností. Kdo s ním něco užil jistě ví, že to stálo za to.

Velice zajímavým byl vůz Jawa Minor I, s majitelem panem Nečesánkem z Ondřejova jsem se v naprosté pohodě pobavil o životě s dvoutaktem. Při závanu odéru dvoutaktního motoru jsem si vzpomněl na klukovské doby, kdy jsme s mým otcem sem do Kunic jezdili také Minorem, ale již poválečným Aero Minorem II a já jsem jej na cestě u transformátoru projížděl. Brblavý zvuk dvoutaktu mi v hlavě promítl téměř vše, co jsem jako kluk viděl a prožil s mým otcem na silnicích v šedesátých letech. Nějaká lahůdka se najde vždy a tak zde byla k vidění tato Škoda 130 RS pana Egidyho z Kutné Hory. Pohled pod kapotu dává tušit, že koní je v tomto voze dostatek a na okruzích i soutěžích se s ním dalo docela jet.

Naprostá moderna ve formě ukázky tohoto Audi TT. Tento vůz je pro veteránské vozy svým výrazem, konstrukcí, technickými parametry a jízdními výkony tak trochu za horizontem, ale automobil je to velice vydařený.A nakonec něco, co se jen tak nevidí - Cyclecar Bedelia BD2, dvouválec s výkonem 8 koní. Tento stroj je v naprostém protikladu s uvedeným Audi TT. Jedná se totiž o čtyřkolové vozidlo s prvky motocyklové konstrukce. Rozdíl je tedy v konstrukci, výkonu ale i pohodlí posádky. Přeci jen téměř 100 let v rodných listech obou strojů musí být někde znát. V Bedelii sedí řidič vzadu a spolujezdec vepředu. A navíc se sedí vzadu výše, aby byl dobrý přehled pro jízdu vpřed.

Zde je vidět názorně co znamená řídit veterána. Tato Bedelia byla zajímavá i pro kameramana televizní stanice Nova, která ten den vysílal o této akci krátký šot ve zprávách. Ukázka jízdy dopadla dobře, i na štěrkové cestě se podařilo Cyclecar zastavit. To už se můj čas blížil a mně nezbylo než tuto zajímavou akci opustit a jít se věnovat povinnostem na své zahradě. Akce to byla velice příjemná zejména přátelskou atmosférou, o kterou se všem starali organizátoři této výstavy pánové Navrátil, Laur, Růžička z Kunic-Vidovic.

Kunický rybník
(během ročních období od zimy do zimy), 14.5.2008

Zimní intermezzo – příroda i rybník spí, pod vrstvou ledu, sněhu i mrazu. Zima v Kunicích bývá dlouhá a často i velice tvrdá. Stav rybniční hladiny ukazuje na průběh zimy, silný led jako na tomto záběru je zárukou, že na rybníku se může bruslit a hrát hokej, jen rybám je potřeba u hráze prosekat okno a zajistit přívod kyslíku.

Hráz včetně přilehlé cesty je i v tomto období sněhu a mrazu příhodné místo k zachycení atmosféry zimního dne.

Předjaří se ke Kunickému rybníku někdy ani nedostane . Rybník a přilehlé údolí jsou ve stínu přilehlého kopce. To už se teploty musejí vyšplhat hodně vysoko na nulu, aby se ledy hnuly jako na záběru, kdy tající voda a přítok šly vrchem po ledě a uspíšily tak tání a skutečný příchod a nástup jara.

Jarní období nebývá sice zkraje moc příjemné, ale jen co se ztratí bláto a slunce začne vytahovat pupeny, bude zde zase zelená oáza. Nejen na březích rybníka ale i na přilehlých stráních a v lese.

Zimní idyla z hráze již zmizela, po sněhu i ledu není ani stopy, zato ale celé místo se jarním vzduchem a probuzením jen tetelí.

Jaro je v plné síle a stromy, keře i tráva v plném rozpuku, rozkvětu. Stromy na hrázi se v jarním stále se oteplujícím slunci vzhlížejí v klidné hladině, na kterou někdy zavítají při svém tahu za hnízdišti i divoké kachny.

Vrchol jara a počátek léta je zcela neomylně brán, když se všechny jarní odstíny zelené přírody srovnají do jedné řady. Lípy na hrázi, olše na březích i břízy v dosahu hladiny se spojí s lesem na kopci a promění se v jeden velký zelený háv, který rybník zahalí do přídechu příjemného místa.

Léto pak odstartuje zrání a start všech chemických a biologických procesů, kterými poté jednotlivé rostliny i druhy reagují na zkracující se den a menší intenzitu světla.

Rybník sám je plný života, jak se v létě dá pozorovat na mělčině, kde vyhřívají kapři i jiné ryby. Je také útočištěm jiných druhů živočichů spjatých s vodním živlem.

Za vrcholícím létem se přihlásí první náznaky podzimu. Listí se již skutečně začíná vybarvovat, a koncem léta se noční teploty kolem rybníka již podstatně snižují.

Podzim rozehrál na hrázi,vodní hladině i na březích mozaiku barev.

Barvy podzimu jsou na hrázi se slunečním světlem nejintenzivnější, nejpůsobivější a stále navozují atmosféru místa se skvělým nábojem zvaným – Genius Loci.

V ranních mlhách se přece zaskvěl den, v klidné hladině se objevilo nádech podzimu dýchajícího syrovostí a barvícího vše do stále sytějších tónů.

Jemný a téměř nesmělý podzimní náhled je záhy vystřídán vším, čím se hra barev vyznačuje a co přitahuje napětím i atmosférou všechny obdivovatele přírodních krás.

Jak vykouzlit z malé vodní plochy kunického rybníka plátno podzimu….

Listí opadalo, podzim se již připravuje předat vládu opět na dlouhou dobu zimní pohádce, kdy duchnu vystlanou listím vystřídá peřina bílého sněhu.

Vítr uklidil hladinu, listí odplave nebo klesne ke dnu v přírodním procesu. A i na podzim se může stát, že ranní mrazík pokryje hladinu ledovou krustou.

Ale pravá zima teprve přijde a nejlépe taková, s jakou už zase počítají bruslaři a hokejisté.

Zima na sebe nenechala dlouho čekat, mráz i led sevřel hladinu pevně a jen nerad se vzdává po dlouhé zimní období své vlády. Rybník tak při opětovném zamrznutí uzavřel jeden rok života, jeden rok koloběhu života a koloběhu vody v přírodě. Přesto bude zase po zimě a po jarním tání zdrojem a smyslem života nejen všech živočichů, kteří jej obývají, ale i těch, kteří rozumnou měrou využívají jeho existenci. Kdesi dále ve Vizovických lukách se s jarním otvíráním studánek zase zaskví třpyt jarních vod, které se rozběhnou lukami až do Kunického rybníka a přinesou sebou opět nový život.

Kunice – část vinařská

V loňském roce pozval pan Bednář zájemce na ukázku a exkurzi na jeho viničku ve Vidovicích.

Smyslem bylo seznámit zájemce s praktickými radami a zkušenostmi vztahujícími se nejen k samotné práci na vinici, ale i zkušenosti pěstitelské v rámci klimatu regionu Kunice. Protože se jedná o území v nadmořské výšce nad 400 metrů nad mořem, šlo zejména o určení, které odrůdy a šlechtění jsou perspektivní zejména s ohledem na drsnější zimy a pozdější nástup jara. Pan Bednář se zahradnickou a pěstitelskou prací zabývá již dlouhá léta a díky své letité praxi ovocnářské se věnuje i vinařství.

Pro mne, který se o podobné věci s pěstováním vína také zajímal a mám též v Kunicích vysazeno několik hlav to bylo velké poučení a zkušenost. Přece jen odrůdy předvedené a pěstované panem Bednářem byly již v 1.zářijovém týdnu konzumně zralé. Díky vzorkům a ochutnávce hroznů se přítomní přesvědčili, že hrozny jsou plné šťávy a docela příjemné i chuťově. Velice rád jsem převzal sazenici odrůdy Krystal, která je dle slov pana Bednáře pro kunické pěstování nejpříhodnější.

Jarního setkání jsem z časových důvodů nezúčastnil, ale alespoň takto mohu pana Bednáře vyzdvihnout za propagaci pěstování vína ve výše položené obci Kunice a za snahu předat své vědomosti a zkušenosti dalším nadšencům.

Kunice – krajinná záležitost

Od přelomu tisíciletí pozoruji jak se tato vesnice změnila a co vše se tady děje. Některé věci či změny jsou překvapivé, jiné přináší doba, v součtu ale mohu říci, že ledy se pohnuly.

Malá česká vesnice položená v posázavské kopcovité krajině. V době kdy nebylo vidu ani slechu po nějaké dálnici , tj. zhruba do šedesátých let dvacátého století, byla a zůstala poněkud zapadlou výspou. Právě to je a byla výhoda její specifické polohy pro pěší – na jednu stranu hodinová vzdálenost od železnice na Čerčany a Benešov a na stranu druhou více dvouhodinová poloha od hlavní silnice rovněž na Benešov.

* Lesní partie od Vidovic *

A tak si tato malá obec právě díky své relativně nedostupné poloze zachovala až do poslední doby svůj téměř Ladovský ráz. Kunice jsou díky své odlehlé poloze a relativně velké nadmořské výšce vlastní i okolních zalesněných kopců a chlumů víceméně taková přirozená přírodní oáza fauny i flóry. Je tomu tak i dnes docela blízko Prahy a navzdory jí za humny probíhající dálnici na Brno a některým dalším vlivům a okolnostem změny okolní krajiny, podmínek k životu a dopadům ekologickým. Nadmořská výška obce se pohybuje od cca 400 m.n.m /Vidovický potok/ do cca 420-430 m.n.m. v rámci obce a výrazným kótám 455 m.n.m. /nad rybníkem/ a zejména viditelné Bartošky s výhledem do okolní krajiny /487 m.n.m./

Díky přirozenému přírodnímu amfiteátru Vidovického potoka se zde nachází jedinečná ukázka původní posázavské krajiny s partiemi lučními i lesními a malým tokem. Vidovický potok je od hráze rybníka osou a středobodem nejen tohoto místa, ale i veškeré živé fauny, která se zde stále vyskytuje v poměrně hojném množství a to až po soutok s potokem Kunickým a dalšího pokračování tohoto toku směrem k říčce Mnichovce.

* Vidovický potok v lukách *

Ještě stále jsou zde slyšet mimo celé řady drobných pěvců bažanti a v blízkých lesích žije srnčí stádo. Otázkou je jak dlouho se taková svým způsobem nevídaná věc v blízkém pražském okolí uchová a udrží při životě. Civilizační tlak nejen na krajinu ale i na zástupce říše živočišné i rostlinné je enormní. V tomto přírodním mikroregionu mimo jiné proto, že dálniční těleso zde krajinu rozděluje a část zvěře i ptactva se od dálnice stahuje celkem přirozeně a logicky do odlehlejších míst, což tato místa ještě donedávna byla. V poslední době toto platí spíše jen symbolicky, zejména kvůli rozšiřování urbanizace vesnice. To sebou nese veškeré atributy téměř městského života i když se přirozeně výstavbě nových domů bránit nelze. Jen je-li další daň proti přírodě ve formě motokrosových jezdců krmících neúměrným hlukem nejen lidi ale i dělajících poprask a chaos v kunických lesích tím pravým ořechovým.

Nevyřčenou otázkou zůstává případný „rozvoj“ těchto míst v souvislosti s další výstavbou. Scénář kdy celé kunické přírodní okolí zmizí pod náporem stavebních firem mi zrovna moc nevoní. Přece jen za dlouhou dobu, co já osobně do této vesnice jezdím, se může stát, že k přírodním partiím Kunic a okolí mám vztah a bylo by mi více než nepříjemné, kdyby se tady místo přírody objevila civilizační periferie se všemi negativními důsledky na ekosystém tohoto místa. Přece jen je lepší les, louky a potok než vydlážděné parkoviště jako panelákovém sídlišti. Co tedy s tím?

* Kunický obecní rybník – nejpřírodnější lokalita celé obce *

Nebo jaké může být případné řešení takovýchto problematických situací. Pokud jde o alespoň zdání zachování přírodních poměrů je možno uvažovat v podobném stylu a způsobu urbanizace užitém v lokalitách jako jsou Kersko, Klánovice nebo Jevany. Zástavba tam nesetřela to nejcennější – schopnost krajiny dýchat a možnost vstřebávat a vydávat vodu v přirozeném přírodním koloběhu. A o to jde především, zachovat vodní koloběh minimalizovanými zásahy do krajiny a tím se mimo jiné významným způsobem neochudit o přirozený základ právě této funkčnosti. Chci tímto tedy naznačit a sdělit, že jedinečnost přírodních partií v kunickém katastru by mohla být alespoň částečně zachována, pokud místní lidé budou ovšem k tomuto daru přistupovat obezřetně, s úctou. A také s vědomím a přáním, aby se z rybníka a potoka nestaly betonové stoky a z lesa a luk jen betonové a asfaltové „upravené plochy“. Příroda v kunickém okolí snad ještě nemá na kahánku, o to ale je nutno s větším rozmyslem přistupovat ke všemu, co se tím vším zamýšlí a plánuje. Pokud by se tedy plánovalo bez ohledu právě na kunické možnosti zachování původních atributů odlehlé venkovské krajiny způsobilo by to postupnou degradaci jedinečných přírodních partií v nepoužitelnou městskou krajinu jak to známe z Prahy a jiných velkých měst z doby bezohledného stavění velkých sídlištních celků. Samotná vesnice by se tak postupně sama rovněž degradovala na satelitní městys s domy bez přírody na pusté planině právě takový, jakých jsou již dnes kolem nás desítky. Myslím tedy, že obec Kunice má odedávna a historií danou svou přírodní tvář a že by tato krajinná výhoda měla i nadále zůstat zachována s největší opatrností a podporou. Vykácet les a zanořit potok pod zem je totiž tak snadné – ale samotný les i potok v krajině jsou mnohem cennější i v případě nepůvodních rostlinných druhů. Proto dále doufám, že vše, co se významně v posledních letech zlepšilo a udělalo pro rozvoj obce bude díky zastupitelstvu obce pokračovat ve všem kladném vůči přírodním záležitostem zde zmíněným , ať se zde v katastru Kunic děje, staví a zlepšuje cokoliv. Jako docela rozumné řešení by se mohla jevit forma chráněné krajinné oblasti podobně jako ve Velkých Popovicích a případné spojení s tou již vyhlášenou přírodní chráněnou lokalitou.

* Vidovický potok, prostý, tajemný a romantický zároveň *

Jak se tedy veškerá situace v dalších letech vyvine se uvidí, v každém případě bude dobře, pokud podobné záběry z kunického regionu nebudou tak vzácné, že by se s nimi další mladší generace již nesetkaly jinak než na podobných obrázcích.

Kunické Retro-vzpomínky zejména zimní

Do Kunic jezdím od roku 1968, kdy moji rodiče zakoupili pozemek s chatou od dcery paní Bačkovské. O tom, že tato vesnice je sice poměrně nedaleko Prahy, ale přírodně docela unikátní jsem se přesvědčili již v následné zimě roce 1969, kdy zde ve Žlábkách bylo metr sněhu a hladoví zajíci nám ohlodali všechny jabloně až do koruny. Proti Praze je zde jarní období zpožděno průměrně o 14 dní. Zejména úvoz cesty k rybníku je malá mrazová kotlina, takže se led i sníh v tomto dolíku drží nezvykle déle než na jiných místech.

Idylická doba menšího počtu aut a menších dopravních nároků před zprovozněním dálnice D1 do Mirošovic se vyznačovala zimní specialitou v tom smyslu, že silnice do Kunic se nesolila, ale pohazovala škvárou a to ručně. Od Stránčic jelo pomalu nákladní auto se škvárou, na korbě chlap s lopatou a pěkně ráz-dva šup oblouk dolů na silnici. Auto se sunulo do Kunic a na bílé zasněžené silnici tahle malá vrstva nebyla skoro vidět.

Rozhodně ale v zimě od vlaku ve Stránčicích pěšky do Kunic byla dobrá zimní výprava, zejména když na pláních přes dálnici se hnal vichr a sníh z polí metl rovnou do tváře.

Že byla trochu jiná doba, je jisté i z toho, když si vzpomenu na hokej ve Velkých Popovicích. Na otevřeném stadionu za mrazu a sněžení se hrál hokej a diváci mrzli na kost. Já taky, jenže místní šli hned domů a já mazal přes kopec po zasněžené silnici a mrznul jsem znova a ještě více než na hokeji.

18.8. 1974 se v odpoledních hodinách strhla silná bouře s krupobitím, do toho všeho přišel vichr od Vidovic který velkou část lesa na kopci nad rybníkem strhl a vyvrátil. Druhý den bylo možno vidět, jaká že to byla katastrofa. V tomto místě byla holina osázena smrky, které dnes jsou již docela vysoké, ale stopy tohoto větrného řádění jsou patrné podnes.

* Zimní nálada na silničce do Všešim *

Letní a zimní tepelné proměny v posledních řádově cca 15 letech sleduji zde pomocí běžného venkovního teploměru. Letní teplotní maximum činí 35C v roce 2004.K zimním teplotám patří i spousty sněhu, to je v posledních letech na střídačku, někdy je rok bez sněhu, jindy je ho více než dost. Štědrý byl hlavně rok 1996 i s mrazem -23C. /Malá zimní galerie - toto má sloužit jen jako náhled/

* Přírodní led na rybníku v Kunicích *

* Srnčí stádo u Všešim *

* Dálniční těleso v Kunicích *

* Zimní motiv *

* Kunické chlumy *

* Vidovický potok s větrolamem *

Do zimních Kunic jezdím rád, dá se po zasněžených pláních i polích vyrazit na běžkách a v téměř pusté krajině objevovat vše, co zůstává běžně skryto. Též záběry, které v zimních podmínkách jsou docela působivé.