Pohled na Kunice



O KROK ZPĚT 
KONTAKT 

Na Internetu V Kunicích

Farma zvířat

V řadě za sebou tři čuníci jdou, ťápají si v blátě, cestou necestou ... Nevím, jestli Jaromír Nohavica popisuje konkrétně dobytek pana Bauera z Dolní Lomnice, ale vyloučeno to není. Cestou i necestou, po silnici, volnou krajinou i přes les vyrážejí krávy, prasata, koně či kozy na výlety. A taky na pastvu k sousedům na pole a do zahrad. Idea zvířecí svobody dotažená do důsledků. Je fakt, že problémů z toho plyne hodně.

Ke statku Chlum mě dovedl kozel, který, doprovázen teletem, stál na jedné venkovské křižovatce. Oba počkali, až přejedu, a pak rozvážně přešli. Kráčeli spořádaně, co noha nohu-nohu-nohu mine. Zaujali mě jistotou svého počínání: šli odněkud někam. U autobusové zastávky se rozloučili. Tele podlezlo ohradník a vydalo se k vraku Škody 1203. Kozel vyskočil do okna v přízemí, které za sebou nezavřel. Farma zvířat, říkám si.

Kozel zrovna odněkud přišel, nepřijel-li autobusem. Sousedé na pana Bauera možná nadávají, ale zvířata na něj nedají dopustit.Zaparkoval jsem u vrat tvořených provázkem a několika vzájemně se podpírajícími klacky. Vyřítilo se mnoho psů zvláštního, leč krásného plemene: zkrácení jezevčíci s ušlechtilými hlavami vlčáka a zvednutými ocasy koroptve. Společně přivolali majitele.

Ing. Jindřich Bauer, šedesát let, vzděláním stavař, dnes ekologický zemědělec. Do roku 1992 žil v Praze a měl firmu na dopravní značení. Pak v dražbě za třináct miliónů koupil obří statek a nájemní smlouvu na pozemky o rozloze padesáti hektarů.

PRÁVO NA SVOBODNÝ POHYB

"Kolik kusů hovězího dobytka máte?" ptám se pana Bauera.
"Zhruba pětadvacet," říká přesvědčivě.
Stojíme na jedné z pastvin, a protože poprchává, dobytek se shromáždil pod střechou otevřeného seníku. "Tady jich vidím třináct," počítám. "Kde jsou ostatní?"
"Možná šli tam za kopec."
Za kopcem nebyli. Ani v nedostavěném ovčíně, za stodolou, v parku, na loukách pod statkem. Nikde jsme na ně nenarazili. Kde by mohli být?
Pan Bauer se zamyslí. "No, musejí se dohledat."
Chvíli mi trvá, než pochopím jednoduchou věc - když není dobytek doma, asi někam šel.
"Já jim dávám tak trochu volnost," říká k tomu pan Bauer.
Pozemky kolem statku jsou obrovské - sady s buky a prošlými jabloněmi, pastviny s rozházenými náklaďáky, dvory s rozbitými stroji, pastviny s rybníčky.
Ty ale neměl pan Bauer na mysli. Krávy, prasata a kozy odcházejí dál. Jdou do vesnice, do další ...
"Pořád se ztrácejí," nadává pan Bauer.
"Jak?"
"Když někam jdou, lidi si ty hezký kusy ukradnou. Vidí pěknýho býka a seberou ho."
"Jak se dá sebrat býk?"
"Třeba ho nalákají na krávy. A pak ho tam zavřou. Policajti s tím většinou nic nedělají. Tak jsme přišli o moc zvířat. Lidi kradou."
Pan Bauer je v těžké situaci - jelikož jsou zvířata pryč i několik dnů, nezjistí ztrátu hned - a to mu znesnadňuje pátrání.
"Lidi jsou takoví, že když někde potkají naše zvířata, tak je spíš ještě odhánějí, než aby je poslali zpátky."

O SÍLE LIDSKÉ POSPOLITOSTI

S lidmi se pan Bauer vídá málo. Dřív občas u přestupkové komise, teď už spíš jen tak, že na ně podává trestní oznámení.

Nebylo to tak ale vždycky. Když před třinácti lety začínal, ještě prý sekal louky, dobytek krmil, myl i zabíjel. Lidé si k němu chodili pro mléko a zval je na zabijačku. Měl plány, naději a dostatek sil. Pořídil stáda a byl odhodlán se o ně starat.

Snil a dodnes možná sní o tom, že vybuduje ekologickou farmu a sportovní centrum, postaví kurty na tenis, bude ubytovávat agroturisty. Jakožto zcestovalý člověk se širokou sítí známých ještě z doby aktivního sportování i podnikání mohl pro něco z toho mít slušné předpoklady - ale zemědělství to rozhodně nebylo.

ZEMĚDĚLEC SI VÁŽÍ MAJETKU

Plechová stodola velikosti sportovní haly je jednou z mnoha budov, které ke statku patří - vedle nedostavěného ovčína velikosti fotbalového hřiště, kancelářské budovy, stájí či krytých seníků. Dovnitř za námi nenápadně proklouzla i kráva, tiše zalezla do rohu, kde začala chroupat pšenici, teoreticky určenou na šrot pro prasata.

Kromě půlhromady zrní bylo ve stodole několik hodně zaprášených favoritů v různém stupni rozkladu, dva tři náklaďáky na splasklých gumách a zaprášený džíp.
"Lidi si dneska nedovedou vážit věcí," říká pan Bauer.
"Jak jste probůh přišel k osmi nebo deseti náklaďákům?"

Statek Chlum, enkláva pravicového zemědělství. Každý je odpovědný sám za sebe. Každé prase, každá kráva."Tolik jich ani není."
Jak to? Tamhle na dvoře je pár avií, něco je tady, jeden stojí přede dveřma, mezitím sem tam osobák, tamhle IFA ..."
"To je hovnocuc, už nejezdí."
"No právě, nic nejezdí."
"No jo."
Na dvoře statku je množství zemědělských strojů různého smyslu a stáří. Vypadá to, že nefunguje žádný.
"Když se s tím dlouho nedělá, tak by se to pak muselo složitě dávat do kondice ...," rozhodí pan Bauer zdravou rukou.
"A vy je nepotřebujete?"
"Největší službu stejně udělá tady to úencéčko - takovej mininakladač. "
"Kdo s tím jezdí?"
"Teď to zrovna má nějakou poruchu, přestalo to mazat ..."
Zaměstnance pan Bauer právě teď nemá. Občas někoho přijme - ale ten mu leda tak rozbije nějaké auto nebo stroj. Lidé z okolí sice říkají, že občas zaměstná Ukrajince, ale protože jim neplatí, zase odejdou.

O SAMOSTATNOSTI

V průjezdu stodoly postávají prasata - vyskakují na zadní, ležérně se opírají o žbrdlení a v očích mají otázku, proč najednou nesmějí ven, proč zůstala nedůstojně závislá na přísunu žrádla. A toho dnes nedostávají zbytečně mnoho - soudě podle krásných štíhlých těl.

Pan Bauer je drbe na hlavě a říká, že stejně mají mít jen tolik sádla, aby se na něm to maso dalo udělat.

Prasata by namítla, že téhož lze dosáhnout dostatkem pohybu. Shánění žrádla po okolních vesnicích, zahradách a na polích je sice stálo spoustu chození, ale vedlo je to k větší samostatnosti a rozvoji osobnosti. Dvě tvořivá selata dokonce přišla na to, že kraví vemeno je lepším zdrojem mléka než tlačenice u kapacitně méně dimenzovaných žláz matky prasnice, jež je navíc hodlá brzo odstavit. Lidé z vesnice si dodnes pamatují na selata, jak chodí celé dny za krávou a ucucávají jí z vemene - označovali ten úkaz biblickým pojmem Sodoma-Gomora a dokazovali tak, že na statku je bordel, kde se páří každý s každým, čímž mysleli opravdu každého, kdo na statku bydlel.

Pan Bauer s družkou Jolanou na tu mezidruhovou výpomoc naopak vzpomínají téměř s dojetím. Co je krásnějšího, než když se kolem stavení hemží prasata, selata, telata, dospělé krávy i býci, psi, krůty, koně či kozy? Všichni se baví se všemi, svobodně odcházejí a přicházejí, a hlavně sdílejí stravu i lože, seč jim to technické a genetické danosti dovolí.

KONZERVATIVNÍ POHLED ZVENČÍ

Paní Jolana jde opravovat střechu. Vlídná žena, která musí pana Bauera opravdu, ale opravdu milovat.Soudě podle petic, stížností a žalob, lidem z nejbližších několika obcí liberální metody pana Bauera nevyhovují. Říkají, že není příjemné, když vyjdou z vlastního domu do vlastní zahrady a tam na ně zírá několik býků dojídajících úrodu, přikusujíce několik stromů včetně jehličnatých. Každý z býků váží skoro tunu a vyhnat je proraženým plotem je záležitost jen pro silné povahy. Stádo prasat zase dokáže za dopoledne zrýt zahradu metr po metru - ale když ještě není podzim, tak to neoceníte. Taky se prý bojí, že děti cestou do školy narazí na chodníku na stádo momentálně hladových krav nebo nervózních prasnic s telaty.

"Když jsem mu zatelefonovala, že mám na zahradě jeho býky, tak na mě řval a vyhrožoval," říká mi paní z Dolní Lomnice. Když Bauerova kráva zmrzla v potoce a úřad ji nechal odvézt do kafilérie, majitel obec zažaloval, že mu krávu ukradla - byla přece zmrazená a mohl ji prodat do zoo. Bez výsledků byl i doložený případ, kdy kůň v obci prokopl kočárek, což se jenom náhodou obešlo bez zranění. Případ byl odložen s tím, že panu Bauerovi nelze prokázat, že by tam toho koně poslal prokopnout kočárek úmyslně. Smůlu mají i lidé pokousaní smečkou psů - nelze určit, který z nich to konkrétně byl.

Svá jména mi lidé říkají jen s krajní nevolí, protože se pana Bauera bojí.

NENÍ ČEHO

Pan Bauer vypadá unavený, trochu smutný, zraněný. Nemaje zaměstnanců, manipuloval s paní Jolanou jakýmsi zemědělským strojem zapřaženým za traktor a lano mu rozdrtilo poslední články prstů jedné ruky. I taková jsou rizika soukromého zemědělce. Teď popochází a kontroluje paní Jolanu, shánějící žebřík.

Paní Jolana je jeho družka, i v padesáti půvabná žena, která s ním z lásky - neboť nic jiného zde nepřipadá v úvahu - žije na hromádce posledních třicet let. Dnes má horečku a vypadá to na chřipku. "Možná by si měla jít lehnout," říkám panu Bauerovi.
"No, ještě musí spravit střechu," v zásadě se mnou souhlasí.
Paní Jolana dlouho hledá žebřík a plechové pláty, které bude na střeše připevňovat, a pak na tu střechu vyleze.
"Pochválíte ji za to aspoň?"

"No, to moc člověk nemůže. Spíš jí pak třeba řeknu, že to mohla stihnout rychleji."
Soukromý zemědělec musí být tvrdý.

OBRANA ÚTOKEM

Nejméně probádaná kapitola. Stokrát jsem položil otázku, z čeho je statek živ, ale odpověď nikdy nepřišla.

Ekoagroturistika, o níž rád mluví, nepřipadá v úvahu, protože sami majitelé žijí v nevytopitelných místnostech chátrající budovy. Prodávají snad zvířata na jatka? Pan Bauer vysvětluje, že tam zvířata trpí, výkupní ceny jsou neúměrně nízké a není jistota, že peníze člověk vůbec uvidí. Navíc veterinářům zakázal na statek přístup, což prodej na jatka vylučuje.

Lidi říkají, že pod rukou prodává maso do hospod, ale důkazy nejsou. Taky říkají, že v plechové stodole schovává kradené věci a kradená auta - ale nic takového jsem tam neviděl.

Pan Bauer nejasně připouští, že dostává, nebo aspoň dostával dotace. Ale nač a zač? Žádná zemědělská výroba se prakticky nekoná, péče o krajinu je nepravděpodobná - prasata víc krajiny rozryjí, než krávy spasou. Navíc na všech myslitelných úřadech leží tlusté slohy se stížnostmi na pana Bauera.

Jeho případ se řeší leckde - od místního úřadu přes policii, státní veterinární dozor, u advokátů, na kraji, na inspekci ministerstva zemědělství ...

Všichni říkají totéž: na předvolání nereaguje, poštu zásadně nepřebírá, veterináře do statku nepustí. Ti stojí před statkem, mají pocit, že v ohni za domem jasně vidí obrys spalované krávy, ale dovnitř si netroufnou: "Nenechám se zastřelit," říká jeden z nich. Dovnitř se nedostane policie, bojí se advokát.

Nikdy se vlastně ani nevědělo, kolik zvířat ke statku Chlum patří - jen v jednom ze zápisů je informace, že toho času chová: "... 17 psů, 60 prasat různého pohlaví a stáří, 33 kusů hovězího dobytka různého pohlaví a stáří a stádo koz 20 ks."

Dnes mohu potvrdit, že krav je patnáct, prasat nejvýše třináct, psů do deseti, kozy nevím, neb byly buď zavřené, nebo na cestách. Koně již pan Bauer nemá. Říká sice, že je hodlá znovu koupit stejně jako nové hovězí stádo, ale vypadá rezignovaně a unaveně a má zraněnou ruku. Kromě toho se mi zdálo, že rozvoji statku už ani sám nevěří.

NULOVÁ BUDOUCNOST

Ing. Jindřich Bauer, ekologický zemědělec a náhodný genetik. Zvířata má rád a upřímně by jim přál pěkný, svobody život.

Svého druhu pointou je, že ani ten statek vlastně panu Bauerovi nepatří a po celých třináct let v něm žije "bez jakéhokoli právního vztahu", jak říkají advokáti. Něco takového sám nejasně naznačoval - hovořil o nekončících soudech, vynořování závětí a restituentů, machinacích a korupci na pozemkovém fondu. Což zní sice pravděpodobně, ale v tomto případě je asi skutečnost jednodušší. Statek sice v dražbě získal, ale včas nezaplatil, takže smlouva zanikla už tenkrát.

A jak to, že ho víc než deset let užívá a že na něj dostával dotace?

"Kdyby si aspoň trochu ohradil ta stáda, kdyby třeba zavřel ty psy, aby nekousali lidi, kdyby aspoň trochu komunikoval - měl by od nás pokoj a mohl by si v klidu žít," řekl mi advokát Petr Hrdlička, zastupující obec.

Jak hluboce se mýlí.

Právě tento kompromis by pro pana Bauera byl zhoubný. Začalo by to tím, že zavře psy a kozy, pak ho donutí spravit ohradníky a nakonec ještě bude do statku muset pustit veterináře! Komunikace plodí kompromis a nakonec bude muset odejít, protože se začne řešit, že mu statek vůbec nepatří. Dokud si dělá, co chce, vyhrožuje a na úřadě bouchá do stolu, jsou tam všichni rádi, že odešel a nikomu neublížil.

Tak to přece je i na silnici: lidé, kteří porušují předpisy trochu, dostávají pokuty. Když někdo jede po dálnici dvě stě padesát, policajti ho raději nechají být.

Zdroj: Reflex č. 23/2004, strana 30-32, reportáž Radka Bajgara

 
Přidat k oblíbeným © 1999-2006 Všechna práva vyhrazena www.sweb.cz/kunice